Od 50. ročníku divadelního festivalu FEMAD je udělována cena Pavla Boška za celoživotní přínos amatérskému divadlu s přihlédnutím k formování FEMADu. Dovolte nám představit vám laureáty těchto cen:

Jaroslav Kodeš

Jarda Kodeš je poděbradský rodák, který k divadlu přišel vlastně náhodou. A tak trochu za tím stojí i jeho maminka Zdislava, kterou oslovil poděbradský režisér a zakladatel festivalu FEMAD Jan Pavlíček, jestli by v Sokole neměla nějakého šikovného kluka, co zvládne přemet a umí chodit po rukách – bez váhání doporučila svého syna Jardu. Jan Pavlíček tehdy zkoušel hru z cirkusového prostředí Ten, který dostává políčky. Psal se rok 1973 a Jaroslav dostal první divadelní roli. Zpočátku bojoval s ostychem, ale nakonec všechno dobře dopadlo a s Janem Pavlíčkem ho od té doby pojí celoživotní přátelství, i protože to byl právě on, kdo zažehl jeho lásku k divadlu. V divadelním souboru pak během šesti let hrál ve třech inscenacích, další dokonce sám zrežíroval. Protože měl spoustu nadání od techniky, přes sport až po divadlo, nakoukl nejprve na elektrotechnickou fakultu ČVUT, pak získal vysokoškolský diplom učitele matematiky a tělesné výchovy, ale za katedru nikdy nezasedl. Nakonec zvítězilo divadlo, kterému už plně propadl na svém novém působišti v Rakovníku, kam se odstěhoval za manželkou Evou. Ta hrála v tamním ochotnickém souboru. Jaroslav Kodeš vystudoval Lidovou konzervatoř při Krajském kulturním středisku Středočeského kraje, obor divadelní režie. A právě tady dospěl k zásadnímu rozhodnutí a na popud režisérky Veroniky Štěrbové nastoupil do Československého rozhlasu jako režisér. V rozhlase pak pracoval téměř celý profesní život. Cen za profesionální rozhlasovou kariéru, ale zejména za 55 let působení na ochotnických prknech nasbírali Kodešovi bezpočet. Jeho režie jsou vždycky ukázkou promyšleného konceptu, důsledného vedení herců, chytře zvolené hudební složky, účelné práce se světlem a hlavně vše je spojené s nepřehlédnutelnou a tak důležitou pokorou k řemeslu. Proto je také Jaroslav Kodeš velmi často zván jako uznávaný lektor a porotce na nejrůznější přehlídky, aby pomáhal svými zkušenostmi formovat české ochotnické divadlo. Pod hlavičkou Amatérské divadelní asociace také spoluorganizuje Školičku ADA pro zájemce o režii a byl řadu let členem Odborné rady pro amatérské divadlo při Artama Praha. Je jen dobře, že svůj režijní záběr má širší a vedle Rakovníka, Rádobydivadla Klapý sem patří i Divadlo Máj, Žumpa Nučice a další. V Poděbradech tady po něm zatím zůstala jen pohádka Rozpustilá princezna Anka, kterou přivedl na svět už před pětačtyřiceti lety.

František Laurin

Není moc divadelníků, kteří by o sobě mohli říct, že mimořádně ovlivnili československou profesionální divadelní scénu a souběžně s tím i vývoj českého amatérského divadla. František Laurin by to o sobě mohl říct, jenže neřekne, protože jeho život i práce jsou velmi bytostně spojeny se skromností. Jeho bílá janáčkovská hříva je charakteristickým znakem jeho gentlemanství, šarmu, slušnosti, elegance. Své vnímání divadla kdysi formuloval jako nikdy nekončící snahu prostřednictvím dramatických postav a situací sdělovat spolu s hercem a autorem cosi o světě, o lidech, o sobě a vést dialog s divákem. Profesionální dráha Františka Laurina je dostatečně známá i oceňována, ale není předmětem dnešního ocenění. Připomeňme proto jen, že jako režisér prošel Realistickým a Národním divadlem, pohostinsky režíroval v řadě pražských i mimopražských divadel, byl ředitelem Divadla na Vinohradech, uměleckým šéfem Východočeského divadla v Pardubicích a hlavně desítky let se staral jako skvělý pedagog o herce a herečky pražské DAMU a konzervatoře. Zcela nepřehlédnutelnou stopu však zanechal v amatérském divadle, kde téměř 40 let spoluvytvářel jeho podobu. S divadelními amatéry a zdaleka nejen na Jiráskově Hronovu a na vysockém Krakonošově podzimu spojil svůj život také jako zkušený umělec, pedagog a lektor. Stál i u zrodu moderního vzdělávání divadelních amatérů, stál v čele porot všech možných přehlídek a samozřejmě nemohl chybět ani ve slavných počátcích divadelního festivalu FEMAD v sedmdesátých letech. Pro Františka Laurina bylo typické, že pokaždé vystupoval jako citlivý a uvážlivý glosátor, který víc než obecné soudy preferoval praktický pohled zkušeného režiséra. Vždy dokázal formulovat své postřehy a všechny kolem sebe překvapoval rozsahem znalostí a fenomenální pamětí. Obdiv k amatérskému divadlu kdysi vyjádřil slovy: že mu je líto těch profesionálů, kteří amatérské divadlo přehlížejí a považují ho jen za osobní exhibici, nebo něco jako obrozence z 19. století. Přehlížením amatérského divadla se tito lidé zcela zbytečně připravují o zajímavé inspirace a postupy, které si profesionální divadlo často dovolit nemůže. A František Laurin k tomu ještě dodává, že nikdy nepřestane obdivovat obrovskou lidskou tvořivost a neutuchající radost z divadla.

Helena Vondrušková

Když se řekne Divadelní spolek Vojan, tak jako ozvěna se ozve Vondruškovi. Byly roky a dohromady jich bylo rovných 14, kdy se jako ozvěna ozýval v letech 1987 – 2000 ještě také FEMAD.  Ano, po dobu dlouhodobě provozně nezpůsobilého poděbradského divadla našel FEMAD zázemí právě v Libici nad Cidlinou. A opět zde rezonovalo jméno Vondrušků. Jaroslav byl jedním z hlavních organizátorů, a jak je všeobecně známo, za každým úspěšným mužem hledej jeho ženu. A tou byla právě Helena Vondrušková, rozená Wagnerová. A letos, kdy slavíme 50. ročník FEMADu, je dobré si to znovu připomenout.

Helena Vondrušková si poprvé zahrála v pohádce „Jak Jaromil ke štěstí přišel“ už před 61 lety. Dáma snad promine, když tuhle číslici takhle veřejně uvádíme,ale určitě není za co se stydět.

Zásadní životní zlom však přinesl její vstup k libickým ochotníkům o pět let později a setkání s režisérem Jaroslavem Vondruškou, který jí přidělil první větší roli Popelky. A pozdější svatba potvrdila, že to bylo setkání osudové. Helena Vondrušková je sice zdánlivě nenápadná, ale jako spoluzakladatelka Divadelního spolku Vojan Libice nad Cidlinou je stále jeho klíčovou osobou. Navíc ji ještě překvapivě baví hlídat i finance a tak je desetiletí hospodářkou spolku i archivářkou. Ale zpátky k FEMADu. Ten po přestěhování do Libice měl k dispozici kulturní dům, sokolovnu a nekonečný plenér. Můžeme parafrázovat proslulý bonmot Jana Wericha, který kdysi řekl, že mají s manželkou rozdělené role. O důležitých věcech, jako je vztah k Burundi, rozhodoval Jan Werich a o těch podružných jeho žena. A tak zřejmě to bylo i u Vondrušků. Zatímco manžel Jaroslav byl respektovanou tváří libického spolku i festivalu, Helena se starala o veliké množství těch méně viditelných a mnohdy neviditelných věcí a nepostradatelných služeb. Však také účastníci festivalu, seminaristé, režiséři i lektoři si velice pochvalovali skvělou atmosféru vytvořenou libickým Vojanem. A tak v podstatě i Heleně Vondruškové patří velký dík, že se FEMAD po letech mohl vrátit do Poděbrad jako stále respektovaná festivalová značka. A protože si na FEMADu  vyzkoušela své organizační schopnosti, Libici se začalo stýskat po divadelní přehlídce a tak od roku 2002 vzniklo Divadelní babí léto, které se časem proměnilo na Libický divadelní podzim. A můžeme hádat, kdopak asi stojí za přípravou organizace téměř všech dvaceti ročníků.

Zbývá ještě dodat, že Helena Vondrušková je v ochotnickém světě značkou kvality. Má na svém kontě téměř 50 rolí a drží jeden unikát. Ve stále aktivní  pohádce Měla babka 4 jabka, která měla premiéru už v roce 2007, jako jediná odehrála všechna představení a už se tak rychle blíží k neuvěřitelné 150. repríze. Během své herecké dráhy získala řadu nejrůznějších uznání a ocenění, především za skvělé herecké výkony. Hostovala v souboru Klicpera Sadská, Havlíček Neratovice i ve zdejším spolku Jiří. Za svoji činnost obdržela Zlatý odznak Svazu českých divadelních ochotníků. A v posledních letech se jako host objevila i na scéně profesionálního Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami. Divadlo je pro Helenu Vondruškovou zkrátka neodmyslitelná součást života.

Petra Richter Kohutová

Až teprve s údajným životním jubilem letošní laureátky, které se naplní už za pár dnů, se rozvířily zaručené informace, že si Petra Richter Kohutová musela kdysi v dětství zfalšovat rodný list. V kuloárech se totiž šíří důvěrné zprávy, že za tím stála touha už v raném dětství chodit do kina na nepřístupné filmy. Při letmém ale i při déletrvajícím pohledu na nepřehlédnutelnou osobu českého ochotnického divadla, všudypřítomnou Petru, je jasné, že muselo dojít k záměně dat. Takhle přece nevypadá padesátnice! Švindl s rodným listem se pozitivně promítl do jejího širokého dramaturgického rozhledu, protože už od dětství mohla z nepřístupných brakových filmů nasávat spoustu později dramaturgicky vhodně využitelných informací. Ostatně přispělo k tomu i rodinné zázemí, kde tatínek i maminka patřili k předním herců ostravského ochotnického spolku Impuls. Malou Péťu neměl doma kdo hlídat a tak odmala dokonale poznávala divadlo ze všech stran. Všechno pak úspěšně zužitkovává ve své práci. Petra je sice křtěná kouřem ostravských hutí, ale v rámci postupné vnitrostátní migrace se z východu republiky dostala přes Brno až na naši západní výspu a stala se z ní lázeňačka. A úplně nejvíc na tom vydělalo už od roku 2000 karlovarské Divadelní studio D3. Divadelní ústav eviduje u Petry Richter Kohutové 116 položek jejich dramaturgických prací. Ale určitě jich bylo víc, všichni víme, jak je to u nás s evidencí. Na počátku v roce 1991 to byla první dramaturgie na JAMU inscenace pod zajímavým názvem „Jak chtěl Kryštof Kolumbus přejít na protější chodník“ a zatím poslední inscenace pod kterou je podepsána jako dramaturgyně, je muzikál „Kdyby tisíc klarinetů“ v Západočeském divadle v Chebu.  Přes střední knihovnickou školu a JAMU nejprve zakotvila v brněnském divadle bratří Mrštíků, odkud přešla do ostravského Divadla Petra Bezruče. Hostovala v mnoha českých i moravských profesionálních scénách a v současné době má nejtěsnější vazby k divadlům právě v Karlových Varech a v Chebu. Ale Petra se naštěstí rozdává dál po celé republice nejen u profesionálů ale i u ochotníků, a jak sama říká, nemá problém zajet kamkoliv, což také její široký záběr porotce, dramaturga, lektora jen potvrzuje. V současné době je velmi viditelná lektorka režijních škol Amatérská divadelní asociace ADA. Kdesi o sobě uvedla, že je nadšený pozorovatel amatérských divadelních představení a to platí bezezbytku. Každým svým vystoupením ať už psaným nebo mluveným pak neustále potvrzuje, jak je v divadle důležité míti vedle Filipa také dramaturga. Závěrem nám dovolte ještě malé srovnání nesrovnatelného. V prvních desetiletích FEMADu se stala v Poděbradech legendou lektorského sboru Jarmila Černíková Drobná, železná lady české dramaturgie, žena bystrého uvažování, skvělé analýzy, širokého rozhledu a nekompromisních hodnocení a charakteristického ráčkován. Petra kráčí úspěšně v jejích stopách a to nejen svými dvěma jmény, takže jí zbývá ještě docentura na DAMU, několik obsáhlých odborných učebnic a publikací a má určitě dobře našlápnuto zanechat v českém amatérském divadle další nesmazatelnou stopu. Zejména když si už na začátku umázla těch pár let v rodném listě. Dámy a pánové –  Petra Richter Kohutová, laureát letošní ceny Pavla Boška za významný přínos českému ochotnickému divadlu s přihlédnutím k poděbradskému FEMADu.